Iron Maiden The Final Frontier - recenze
Nejprve bych se zastavil u obalu nové desky. Abych řekl pravdu, tak jsem se po prvním zhlédnutí nového coveru leknul. Kam se poděl náš klasický Eddie se šibalským úsměvem...?! Ta stará známá šlachovitá postavička po lobotomii... Každopádně se z Eddieho stala pěkná stvůra :-) a vydařeně namalovaná. To nemůžu říct. Ovšem k Maidnům mi nějak nesedí. Ale je to spíše o zvyku. Kapela zvolila změnu, novou image, chce se posunout dál a to zase respektuji. A vzpomeňme také např. na obal desky Fear of the dark nebo Virtual XI.... Taky že nový cover je z rukou toho samého kreslíře, a to Melvyna Granta.
Ale nakonec se mi obal docela zalíbil a i proměněný Eddie se mi zamlouvá. V porovnání s minulou deskou, na které byl takový nevýrazný to je vlastně příjemná změna. Nyní dostal opět větší prostor a zaujímá velkou část plochy jako za starých časů.... V konečném důsledku tedy hodnotím cover za docela povedený, i když nezvyklý. Prostě mě kluci překvapili a dostávají pochvalu.
Teď k samotnému obsahu alba. Jednotlivé kompozice se nesou ve stylu, který se vlastně v kapele ustálil někdy od alba Brave New World, ale vznikal už i dávno před tím. To znamená, rozmáchlejší skladby, začínající spíše pomalu, a to vybrnkáváním a různými intry, dále jsou zde často změny rytmiky, tempa, složitější texty a další progresivní prvky, které už známe z předešlých desek. Celkově se Maidni uchýlil k více progresivním a vrstveným skladbám, ovšem to jim neubírá na kvalitě, neboť to jsou především výborné skladby. Dostávají se do jiné fáze svého přirozeného vývoje a pořád jim to šlape dobře.
Nová deska mi hodně evokuje album Somewhere In Time. Možná to bude někomu připadat divné, ale opravdu zde vidím určité podobnosti, téměř až hodně podobností. Už třeba jenom ten sci-fi motiv kresby na obalu. Potom klávesové podbarvení ve skladbě Starblind a The Man Who Would Be King, které Maidni použili právě poprvé u Somewhere.... Tento prvek se mi moc líbí a zní to skvěle i ve výše zmiňovaných skladbách. Dále intro v podobě hučení větru v baladě Alexander The Great a to samé v baladě When The Wild Wind Blows z nové desky. Nebo taková Wasted Years by se dala svým účelem, což je rychlá a přímočará vypalovačka přirovnat k The Alchemist nebo pokud pominu pomalý rozjezd, tak k hitovce The Talisman.
A jelikož je Somewhere In Time jedna z mojich nejoblíbenějších desek Iron Maiden, tak si asi brzo oblíbím i The Final Frontier.... :-). A věřte, že je opravdu moc dobrá!
Nyní se pustíme do jednotlivého hodnocení skladeb The Final Frontier. Na začátku musím vyzdvihnout hlavně skvělou hru bicích. Nicko opravdu válí a jeho originální styl je poznávací značkou Iron Maiden.
První (dvoj) skladba Satelite 15....The Final Frontier je zajímavá hlavně její první částí. Ponuré až psychadelické intro je nezvyklým otvírákem alba Iron Maiden. Člověk si říká, co to kruci je? :-) Poté ovšem přejde v přímočarou skladbu s dobrou a chytlavou melodii a to už jsou staří známí Maidni. Hodnotím jí jako klasický kousek a jako otvírák alba není vůbec špatná. * * * *
El Dorado je zřejmě nejslabší článek z nové desky. Není úplně špatná, ale postrádá nějakou výraznější energii. Je taková nemastná neslaná. Na mně tak působí. Průměrný refrén i sóla. Nejvíc se mi líbí nosný riff skladby a to hlavně v úvodu. * * *
Třetí v pořadí je Mother Of Mercy. Zde to už začíná pomalým a příjemným úvodem, poté postupně graduje ve výrazném refrénu. K němu bych měl ale možná výhradu. Bruce na mě zde působí trochu víc ukřičeně, skoro utahaně. Celkově se jeho hlas změnil, to je jasné, takže s ním musí jinak pracovat a nemůžeme čekat výšky a jekot jako v 80. letech, ale pořád má skvělý a originální hlas bez nějž by byli Midni poloviční. Jinak je tato skladba slušná, ale neoslnila mě. * * *
Jedeme dále a v Coming Home nalézáme sympatickou středně-tempou baladu z rukou Bruce Dickinsona. Lehké vybrnkávání, předehra i refrén samotný utvářejí příjemnou atmosféru. Zajímavý je tak trochu krkolomný riff protínající několikrát skladbu. Pohodová jsou dvě kytarová sólíčka, která mi připomínají první dvě alba kapely. Mě osobně se tato skladba velice líbí. * * * * *
The Alchemist je přímočará a rychlá skladba. Bez úvodů na vás rovnou vystřelí a pádí v příjemných melodiích. Dobrá jsou i sóĺíčka. Připomíná mi klasické skladby z dob na přelomu 80. a 90. let. Přesto nějak moc nevyniká nad průměrem. Prostě taková pohodová oddechovka v jinak rozmáchlé desce. * * * *
Isle Of Avalon se drží receptu pomalý úvod, pak rozjezd. Nejvíce se mi líbí energická pasáž před refrénem, který je jinak takový zabržděný. Přesto ho nese sympatická melodie. Potom následují sóla na kytary, opět mezihra a potom ještě další intermezzo na činely a vybrnkávání s Bruceovým skvělým doprovodem. Celkově je tato skladba složitější a vyžaduje více poslechů, ovšem člověk v ní může oběvit výbornou a emotivní píseň. * * * * *
Krásná věc v podobě Starblind ! Jak jsem psal již na úvodu, hrozně evokuje ve mně album Somwhere in time, které má taktéž silné a progresivní prvky. Klávesové podbarvení na začátku a i během skladby je úžasný doplněk. Střední tempo a jakýsi důraz v písni vás nutí soustředit se na ní a plně jí prožít. Silný refrén a opět vynikající Bruce. Mezihra nenudí a hezky nabírá na tempu a je zakončena vynikající pasáží, jenž ukazuje výborný skladatelský um této kapely. Nádherná atmosféra.... * * * * *
The Talisman je druhý z rychlejších a přímočarých hitů na desce. Úvod tak sice nevypadá, ale počkejte až, po celkem dlouhých, dva a půl minutách skončí a přijde náraz na zeď. Rychlé tempo, chytlavý refrén, jen malé přechody tempa, skladba utíká jak na drátkách. Přesto se i zde nálada mění a progrese se nezapře, ale vše je poslkádáno jak má být a skladba působí uceleně. Poslouchá se to moc dobře! * * * * *
Je tu předposlední kousek s dlouhým názvem The Man Who Would Be King. Úvod, který mi připomíná atmosféru Somwhere... ale s příměsemi desky Brave new world nebo Dance of death. Má náboj, energii, nápad, ale obsahuje běžné a osvědčené postupy. Zajímavý refrén a ryhlejší tempo jsou přednosti této skladby, která se v polovině trochu "pošramotí" trochu zvláštní až futuristickou mezihrou. Já na tyhle radikální intermezza moc nejsem. Přesto jí považuji za takový klasický kousek Iron Maiden. * * * *
When The Wild Wind Blows. A dlouhá balada na konec. Tak jak tomu vždy u Maidnů bývalo. A opět se jedná o trefu do černého. Působivá a krásná věc. Vítr na začátku mi připomíná právě Alexander the great. Pro mě nádhera. Příjemná melodie, rytmika a vynikající text vytváří čestné uzavření nového alba. Skladba se drží svého tempa téměř celou dobu, jsou tu nápadité momenty a krajiny, sóla jsou povedená. Celkový dojem vynikající. Co více dodat. Stojí to za poslech..... * * * * *